Pár hodin prosincové námrazy dokázalo paralyzovat Prahu lépe, než by to zvládl vpád jakýchkoliv vojsk. A že to bylo opravdu nečekané! Tentokrát to ovšem neschytali silničáři, kteří už v podvečer sypali sůl do deštěm smáčených silnic, ale Dopravní podnik Prahy. Námraza na trolejích zastavila veškerý tramvajový provoz. A rozezleným pasažérům se nebylo co divit. Klidná noc po mrazivém dešti nepřinesla nápravy žádné… a ráno?
Ráno bylo doslova hektické. I když se všude v médiích promílalo, jak zasedají krizové štáby a vybírají se vhodná opatření, na nápravě situace nedělal nikdo až do pozdního odpoledne. Ovšem už v dopoledních hodinách bylo například v centru Prahy lehce nad nulou a námrazu by skleplo z trolejí i malé dítě s dlouhým klackem – nebo jedna jediná tramvaj, která by se pokusila alespoň o to pendlovat z jednoho místa na druhé, byť by to s běžným provozem nemělo nic společného. Nahněvaným „pražanům“, tj. většině z nás, co zde žijeme a pracujeme, byť odsud nepocházíme, hnulo žlučí zejména to, že Dopravní podnik Prahy (DP) nedokázal situaci řešit vůbec!
V metru na nás DP chrlí reklamu, jak denně vypraví na 618 tramvají. V ranních hodinách se mihlo sdělovacími prostředky, že bylo přichystáno jako náhrada 26 autobusů. To jistě zchladilo úsměv na tváři každého. Náhradní opatření Dopravního podniku Prahy jsou téměř vždy katastrofální, a zejména poté, co po „optimalizaci“ tramvajových linek jezdí spoje jak v pravém kocourkově, se lidé začali oprávněně bát vůbec vystrčit nos ze dveří bytu. K večeru se naštěstí číslo vypravených autobusů zčtyřnásobilo, ale to až po hlasitých protestech a nadávkách lidí, které zaplavily i vlny rádií (minimálně těch alespoň trochu nezávislých). To že DP jako vždy zaspal, bylo znát na každém kroku. I když venku kolem stojících tramvají popocházeli pracovníci v modrém a hlídali co se dalo, nikdo z nich nedokázal říci, jaké autobusy jsou vůbec v ulicích. Navíc označení náhradních spojů podle tramvajových linek moc nepomáhalo. Třeba autobus X5 končil jízdu naproti hlavnímu vstupu na Olšanské hřbitovy – kde prostě nic není. Tedy snad vyjma opravdu velmi velkého hřbitova. Proč nejezdil tento spoj alespoň na zastávku metra Flora – těžko říci. Lidé museli pěšky, autobus se zde otočil a jel kamsi zpět. K informovanosti prý mělo posloužit i hlášení veřejného venkovního rozhlasu, který má sloužit k v kalamitních stavech. Zodpovědně mohu říci, že jsem v ulicích Prahy byl od rána do poledne a neslyšel jsem hlášení ani jedno. Metro je vždy kapitola sama o sobě. Neposilněné spoje nápor cestujících nepobíraly ještě dlouho po špičce. Každý vagón odjížděl nacpaný k prasknutí a část lidí zůstala na peróně. Praha byla prostě, cituji, „otřesena a zaskočena“.
Neposilněné metro nemělo šanci pobrat nápor cestujících ještě dlouho po ranní špičce.
Naše hlavní město nemělo na vedoucí lidi nikdy štěstí. Ať je to už na radnicích, v různých výborech nebo v dopravním podniku. Strach přijmout jakékoliv rozhodnutí a nepřijít o teplé místečko pod zadkem je vždy větší, než odpovědnost za statisíce lidí v ulicích. Ono takové „svolání krizového štábu“ zní v médiích přece tak dobře a vyloženě nezodpovědné chování to také není, nemyslíte?
Ivo Hury
